Příběhy šikany
Příběh dívky, která zažila šikanu na vlastní kůži
První dva roky na základní škole se mně stávaly drobnosti, které nejdříve ani nestály za zmínku. Třeba vyhozený sešit do koše a aktovka, která byla pravidelně naplněna odpadky z pozůstatků svačin dvou mých spolužaček.

Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem si myslela, že je to v pořádku.

Jak ale šel čas, začala jsem si uvědomovat, že to normální není. Jenže už asi bylo pozdě. Neměla jsem přátele, nebyla jsem nikdo. Jednou se ke mně cestou ze školy rozběhly dvě spolužačky, jedna mi podrazila nohy a držela mě na zemi a druhá do mě surově kopala. Potom klidně utekly a nechaly mě tam. Nebyla jsem ani schopna vstát ze země. Fyzické bolesti kupodivu nemají trvalé následky, ale to, co přišlo pak, zapomenout nejde.

Byla jsem pro ně mor
Kromě pár lidí ve třídě, kteří s tím nechtěli mít nic společného, mě ostatní vyloučili ze své společnosti. Kdykoliv jsem se k nim jenom přiblížila, tak mi sprostě nadávali a říkali, že jsem mor. Pomyslně dezinfikovali každou věc, které jsem se jen dotkla. Došlo to tak daleko, že jsem se několikrát neúspěšně pokusila o sebevraždu. Do školy jsem měla strach chodit. Nikdo se mnou nechtěl sedět a tužku jsem si musela půjčit od paní učitelky. V tu chvíli jsem udělala velkou chybu. Přišla jsem totiž na to, že když budu učitelčiným stínem, jsem v relativním bezpečí. Neuvědomovala jsem si, že se stále více uzavírám do vlastního světa a přicházím o obecné lidské schopnosti.

Pomohla mi zvířata
Z této doby pochází moje láska ke zvířatům. Když mi bylo nejhůř, oni to vždy vycítili. V sedmé třídě jsem začala cvičit bojová umění v naději, že se naučím bránit. Měla jsem však už tak podkopané sebevědomí, že to nepomohlo. Stal se ale jiný zázrak. Dvě holky z mé bývalé třídy tam chodily se mnou. A tak jsem poprvé v životě měla nejlepší přítelkyně. Na nikom jiném nám nezáleželo. Pak ale přišly přijímačky na gymnázium. Stála jsem u výsledkové listiny a s radostí jsem se rozeřvala na celou školu: "Ano, já jsem to udělala."

A tak jsem se dostala do nové třídy. Ze všeho nejvíc jsem si přála, aby mě všichni nechali na pokoji. Chtěla jsem začít znovu žít. Zvolila jsem ale špatnou cestu. Vzpomínky jsem se snažila léčit jídlem. Za prvního půl roku jsem přibrala 13 kilo. K tomu všemu se ještě přidaly problémy v rodině, hodně učení a také jsem přišla na to, že mě pronásleduje neustálá úzkost a pocity ohrožení. Chyběly mi komunikační schopnosti a nezvládala jsem vůbec žádný pohyb mezi větším počtem lidí. Na jednu stranu jsem byla svobodná a na druhou…? Takhle to bylo celé čtyři roky.

Jak jsem vyhrála svůj život
Souhrou náhod jsem se dostala jako pečovatelka o zvířata na Den země, který probíhal v naší škole. Když bylo po akci, sedla si vedle mě jedna osoba a dlouze se mě vyptávala na moje zvířata. Později mi řekla, že se jmenuje Monika a že pracuje jako psycholožka. Trvalo téměř další rok, než jsem sebrala odvahu a znovu jí navštívila. Dozvěděla jsem se, že trpím sociální fobií – prostě mám strach z lidí. Monika byla první člověk, kterému jsem vyprávěla celý svůj příběh. Během dalších měsíců jsme se setkaly mnohokrát. Chodila se mnou do města, učila mě nakupovat a podobné věci, které jsem do té doby vůbec nebyla schopna zvládnout.

Dnes už se cítím lépe. Věřím, že mám před sebou nový začátek. Vyhrála jsem svůj život.
Jana

Dr. Michal Kolář, specialista z projektu Minimalizace šikany, mluví o Janině příběhu

„Jana popisuje vlastní příběh dlouhodobé šikany, která se plíživě vyvinula z počáteční formy až k nejvyššímu stádiu, tzv. totalitě. Vztahy ve skupině ve třídě těžce onemocněly. Většině dívek připadalo normální, že své spolužačce říkaly "mor" a symbolicky dezinfikovaly věci, kterých se dotkla. Lze říci, že šlo převážně "pouze" o psychickou podobu agrese. Nicméně krutost psychického ubližování si v ničem nezadá s fyzickým násilím. Oběti se trápí, pokouší se o sebevraždu, psychicky onemocní. Jana měla nakonec štěstí. Setkala se s člověkem, který jí byl schopen pomoci.
V poslední době jsem se setkal s několika podobnými případy. Oběti se zhroutily. Lékaři pak tuto situaci klasifikovali invalidizující diagnózou z oblasti úzkostných poruch (patří sem i nemoc sociální fobie, kterou Jana trpěla). Jedna z těchto obětí je již několik měsíců na uzavřeném psychiatrickém oddělení a je léčena elektrickými šoky.
Je nezbytně nutné, aby každá škola měla vlastní program, který dokáže šikanu včas detekovat a účinně léčit. Součástí programu je také spolupráce se specialistou na problematiku šikanování - psychologem nebo etopedem a také s rodiči. I rodiče by měli být obeznámeni s problémem šikany a měli by vědět, kde najdou pomoc a s kým situaci svého dítěte řešit.

Dr. Michal Kolář, specialista na problematiku školního násilí a šikanování, a projekt Minimalizace šikany

Kam dál?

Kontakt

AISIS, o.s., Floriánské nám. 103, 27201, Kladno

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; tel.: 312245818

IČ: 67798853, DIČ: CZ67798853

 

Renata Vordová - garantka lektorského týmu - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Milan Kotík - manažer programu - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., tel: 731191977