Ondra chodil na gymnázium. Pár kluků ve třídě si jej vybralo za obětního beránka.

V důsledku jejich „her“ skončil po čase na psychiatrii. Zatímco dnes jeho spolužáci studují na vysokých školách, on je v invalidním důchodu. Přitom zpočátku stačilo, kdyby některý z jeho učitelů byl alespoň minimálně poučený o šikaně a všiml si chlapcových „signálů“, jeho nepřímého voláním o pomoc. „Pro laika je velmi obtížné rozpoznat šikanu,“ říká etoped a psychoterapeut Michal Kolář, který se problematice šikany věnuje víc než dvacet let a patří v tomto směru k našim předním odborníkům. „Šikana je porucha vztahů, je to nemoc skupinové demokracie. Neděje se zjevně, ale v jejím rámci se mohou objevovat některé projevy, které cosi signalizují. Žák třeba postává před začátkem vyučování na chodbě, když je zkoušený, tak se mu ostatní smějí… Někdy šikanované dítě i naznačí, že něco není v pořádku. Tyto nepřímo varující signály jsou velmi důležité, málokdo však v nich umí číst. Záleží na učiteli, jak vnímá bezpráví a ponížení člověka, co ví o šikaně i kolik má elánu pustit se s ní do křížku. Důležitý je také způsob práce ve škole. Klasická výuka, která u nás převažuje, nedává šanci proniknout do vztahů ve třídě a šikanu odhalit,“ tvrdí M. Kolář.

Rodiče a šikana
Rodiče by si u svých dětí měli všímat nejrůznějších projevů, které by mohly být známkou šikany. Mohou to být například změny chování a nálady dítěte, bolesti břicha před ranní cestou do školy, poničené pomůcky, stálý nedostatek peněz atd. Někdy se jim dítě se svým trápením svěří. V takové chvíli je velmi důležité, aby jej nejen vyslechli a věřili mu, ale aby ho také podpořili a dali mu najevo, že jej mají rádi.
Jsou ale děti, zejména starší, které se většinou samy od sebe rodičům nesvěří, a to ani v případě, že v rodině vládnou hezké vztahy. „Někdy k tomu dítě nemá sílu, je to pro něj příliš bolestné a ohrožuje to jeho poslední zbytky sebeúcty. Je to podobné jako u oběti znásilnění,“ vysvětluje M. Kolář. „Proto by měli rodiče postupovat s maximální citlivostí.“
Když se dozvědí, co se stalo, měli by neodkladně navštívit školu, nejlépe společně a informovat třídního učitele a ředitele. Současně by měli zjistit, zda je škola schopna odborně dítěti pomoci. Mohou se přímo zeptat: Jak to budete vyšetřovat? Jak najdete vhodné svědky? Jak budete chránit naše dítě? Podle čeho poznáte počáteční a pokročilá stadia šikanování? Jaké metody nápravy použijete? atd. „Jestliže to pedagogové neumějí, potom je na místě, aby se rodiče obrátili na odborníka v pedagogicko-psychologické poradně, středisku výchovné péče nebo občanské sdružení Společenství proti šikaně,“ říká M. Kolář.

(Ne)bezpečná škola?
Učitelé někdy tvrdí, že šikana u nich na škole nemůže být. Podle M. Koláře to znamená, že o ní buď odborně nic nevědí, nebo ji z různých důvodů vědomě popírají. Celonárodní výzkum ukázal, že terčem šikanování je přibližně 41 % dětí, tedy téměř každé druhé. Třebaže dotazník zachycoval také šikanu v “lehčí“, počáteční podobě, výsledná čísla překvapila i odborníky.
Podle M. Koláře by se situace mohlo zlepšit, kdyby škola a učitelé byli odborně připraveni. „Je třeba, aby se ředitel orientoval v metodice řešení šikany, v právní problematice a uvědomoval si svou odpovědnost za bezpečnost každého jednotlivého dítěte. Na škole by měl být školní preventista nebo výchovný poradce, který dokáže léčit počáteční stadium šikany. Ideální by bylo, kdyby to zvládli všichni třídní učitelé,“ zdůrazňuje. „Zachytí-li se šikana včas, pak se dá velice razantně a bezpečně zastavit.“ Pedagog, který chce ochránit děti před šikanováním, by se měl v této oblasti vzdělávat, jinak může svou neodborností více ublížit než pomoci.

Davida na základní škole šikanovala skupinka kluků. Jednou přišel do šatny a boty měl plné vody. Učitel, který byl poblíž, si toho všiml. „Kdo ti to udělal?“ zeptal se chlapce. David všechny výtečníky vyjmenoval. „Tak jim to vrať, taky jim nalej vodu do bot,“ opáčil učitel. Pepík klukům vodu do bot nalil a za dva dny skončil zbitý v nemocnici.

Jak odhalit šikanu
Co by měl učitel dělat, když se rozhodne vyšetřit šikanu? „Jeho prvním úkolem je odhadnout, jak je tato nemoc vztahů daleko, zda se nachází v počátečním nebo v pokročilém stadiu a podle toho jednat,“ vysvětluje M. Kolář. Pokročilá stadia by měli řešit pouze specialisté na problematiku školního násilí a šikanování ve spolupráci se školou. Samotný učitel má zasahovat pouze v případech počáteční šikany, kdy agresoři ještě nevnutili násilí ostatním a většina dětí není zatím na jejich straně. M. Kolář vytvořil pro tento účel strategii pěti kroků, která je ověřená dlouholetou praxí:

1) Rozhovor s informátory a oběťmi – s informací o šikaně přicházejí často do školy rodiče. Pedagogové by neměli jejich výpověď zpochybňovat, měli by jim naslouchat, neskákat do řeči, nereagovat obranně, neříkat, že to není možné nebo vyjadřovat nedůvěru. Škola by měla být připravena a vědět, jak situaci řešit. Musí se domluvit s rodiči na spolupráci, na způsobu ochrany dítěte, ubezpečit je, že pomůže a naznačit příští kroky. Důležité je, aby o rozhovoru s obětí šikany nevěděli ostatní žáci. Je třeba ochránit ji před možnou pomstou agresorů.
2) Nalezení vhodných svědků – svědky mohou být žáci, kteří s obětí sympatizují, kamarádí s ní, nebo ji alespoň neodmítají. Pochopitelně to musí být žáci, kteří jsou nezávislí na agresorech a nepřijali normy šikanování. Zcela zavádějící je doporučení, že učitel má za svědky vybírat slušné žáky, kteří se dobře učí.
3) Rozhovor se svědky – také se svědky by měl učitel mluvit tak, aby o tom druzí nevěděli, například po vyučování. Pokud si zvolí i vhodnou taktiku, dostane odpovědi na všechny důležité otázky a dozví se, co a jak se stalo.
4) Ochrana oběti – šikanované dítě je třeba chránit do doby, než se vše vyřeší. Je třeba zajistit zvýšený dozor, zorganizovat bezpečné příchody a odchody dítěte ze školy (v závažném případě je nutné oběť chránit před agresory i tím, že zůstane doma).
5) Rozhovor s agresory – před tímto rozhovorem by pedagog měl už mít jasnou představu o tom, jak šikana probíhala. Agresoři totiž sami nic neřeknou, všechno zapřou a podezření vyvrátí nebo zpochybní. Někdy lze tento krok vynechat a rovnou udělat výchovnou komisi.

Jak napravit šikanu
Nejpřístupnějším způsobem zastavení šikany je tzv. metoda vnějšího nátlaku čili výchovná komise. V rámci společného setkání pedagogů a žáka-agresora i jeho rodičů se rozhoduje o výchovných opatřeních.
„Odhalování šikany je ‚pedagogickou chirurgií‘. Nesmí se při ní udělat chyba, jinak hrozí vážné nebezpečí, že oběť bude poškozena. Všechny kroky musí být jako v šachové partii promyšlené dopředu, přičemž se zejména v taktice musí počítat s alternativními postupy,“ zdůrazňuje M. Kolář.

A v čem například se při řešení šikany nejčastěji chybuje?
* Učitelé nepracují s faktem odlišnosti řešení u počátečních a u pokročilých šikan. Začínají třeba vždy rovnou nahodile hledat svědky.
* Uskuteční se společná konfrontace obětí a agresorů, při které dochází k absurdní situaci, kdy sebevědomí agresoři přesvědčivě označí za původce všeho zla nejistou oběť a role se obrátí.
* Pedagog „jde s bubnem na zajíce“ a vyšetřuje šikanu přímo ve třídě.
* Ředitel si pozve najednou údajné oběti, údajné agresory, rodiče a některé pedagogy, vše řeší „z jedné vody načisto“ a ještě to nahrává na magnetofon nebo na video.
* Po vyšetření šikany se pozvou naráz všichni rodiče agresorů i s jejich ratolestmi. Rodiče se sjednotí proti „nespravedlivému“ narčení a s převahou útočí na pedagogy.

Šikana není chřipka
Po vyšetření šikany a potrestání viníků je třeba pracovat s celou třídou. Šikana není chřipková epidemie, která po čase ustoupí, šikana je problém trvalý, a proto je třeba se k ní tak chovat. Nejlepší prevencí je budovat kamarádské a bezpečné vztahy v celé škole. Ale ani to nestačí, i ta nejlepší školní demokracie nemůže zcela zabránit šikanové nákaze, proto škola musí mít speciální program, který ji dokáže včas zachytit a léčit.

Chcete vědět víc?
* Havlínová, M., Kolář, M., Sociální klima v prostředí základních škol ČR, MŠMT, Praha 2001.
* Kolář, M., Bolest šikanování, Portál, Praha 2001, 2005.
* Kolář, M., Specifický program proti šikanování a násilí ve školách a školských zařízeních, MŠMT, Praha 2003.
* Kolář, M., Intervenční programy proti školnímu násilí v ČR a v zahraničí (připravováno do tisku).
* Webová adresa občanského sdružení Společenství proti šikaně www.sikana.org.

1. Rámeček:
Učitelé si nevědí rady
První a zatím poslední celonárodní výzkum zaměřený na výskyt šikanování proběhl v roce 2001 na 66 školách a oslovil více než 6000 žáků navštěvujících základní školy. Celkem 41 % žáků uvedlo, že bylo během školního roku šikanováno v prostředí školy. Celkem pět procent chlapců a dívek je šikanováno několikrát týdně, tři a půl procenta dětí jednou týdně a prakticky každé páté dítě se stalo bezbranným terčem spolužáků už nejméně jednou nebo dvakrát. Více šikanovány jsou podle svých výpovědí dívky. Z výzkumu také vyplynulo, že téměř 90 % pedagogů nedokázalo vyřešit základní diagnostickou situaci.

2. rámeček
Program proti šikaně
Michal Kolář je autorem Českého školního programu proti šikaně. Jde o specifický a celoškolní program, po jehož zavedení klesla na druhém stupni školy po čtyřech měsících šikana o víc než 40 %. Kdyby se tento program zavedl do všech základních a středních škol, počet šikanovaných žáků by se podle M. Koláře v poměrně krátké době snížil o 250 tisíc obětí. Letos byl díky finanční podpoře Nadace Eurotel nastartován projekt MIŠ – minimalizace šikany, v jehož rámci bude program proti šikanování zaváděn na 20 školách. Úkolem projektu bude připravit program k systémovému zavádění.

Zdroj: Rodina a škola 10, 6/2005, autor Zuzana Fojtíková.