(Učitelské noviny, 16. 3. 2010)
Dvojstrana o projektu MiŠ v Učitelských novinách
VZDĚLÁVÁNÍM PROTI ŠIKANĚ
„Zase školení? Dejte mi s tím pokoj! Učím takovou fůru let, a že bych si neporadila s jedním grázlíkem? Dřív stačila jedna za ucho v kabinetu. Jenže dneska je holt šikana módní záležitost.“ A taky tahák na školské peníze. I o tom se mluví. Jenže pak se stane průšvih a všechno je vzhůru nohama. Rodiče jsou rozhněvaní, učitelé vyděšení. Kdekdo zkoumá, jestli se dalo situaci zabránit, jestli kantoři nechybili, jestli byli vedením školy včas poučeni… Agresor i oběť ze školních lavic jsou najednou jaksi bokem. Pak se ve sborovně hrabe prstíčkem, jestli by bývalo nebylo lepší nějakou tu informaci včas vyhledat.
Kurzů a seminářů na toto téma je víc než dost. Jen se strefit do toho pravého, aby hodiny strávené na školení nebyly ztrátou času. Na jeden z nich jsme se vypravili. Byla sobota a osmdesát pedagogů z Plzeňského kraje trávilo svůj volný čas seznamováním se se vším, co souvisí s šikanou.
CO JE MIŠ?
Určitě ne hrubka, ale název projektu Minimalizace šikany, který v roce 2005 iniciovala a v pilotní fázi také financovala Nadace O2 a od počátku ho organizuje občanské sdružení AISIS.
„Díky grantu ministerstva školství, který jsme teď získali, může projektem projít dalších 600 učitelů,“ říká manažerka projektu MIŠ JANA UDATNÁ. Celý projekt je nastaven na tři roky. Nehlásí se do něj jednotliví učitelé, ale skupina osmi až deseti z jedné školy a to včetně zástupců jejího vedení. Dalších 160 učitelů zahájí vzdělávání na podzim 2010 a poslední dvě skupiny na začátku roku 2011. První semináře velkého bloku vzdělávání, který zahrnuje čtyři moduly školení - A, B, C a D, byly zahájeny v únoru v Přerově a v Plzni.
Dvoudenní semináře, vždy v pátek a v sobotu, přijdou na řadu jednou za měsíc. Program začíná modulem A, což je bezpečné klima z pohledu vedení školy, učitelů, žáků a rodičů. Patří sem i definice a vymezení pojmu šikana, rozdíl mezi šikanou a škádlením a podobně. V modulu B se učitelé dovídají, jak nahlížet na šikanu, jak identifikovat agresora a oběť. Modul C se věnuje práci se třídou. V modulu D se sejde skupina z každé školy, aby si vytvořila krizový scénář, program proti šikanování. Postupně se budou učit, jak ho aplikovat do svého školního klimatu.
Pak budou následovat čtyři měsíce konzultací. Lektor bude jezdit přímo na školu a pracovat s týmem učitelů, s vedením školy, a pomáhat jim zavádět do školního života všechny změny, které si v modulu naplánovali. Lektoři jsou osvědčení harcovníci v tom nejlepším slova smyslu, kteří mají s problematikou šikany i vzděláváním učitelů bohaté zkušenosti.
„Školy, které se už do projektu zapojily, jsme vybírali z naší databáze. Vznikala na informativních seminářích, které jsme před dvěma lety pořádali. Ale další zájemci se určitě mohu přihlásit. Počítáme s tím, že jedna skupina bude vždy na Moravě a jedna v Čechách, aby to učitelé neměli daleko.
NÁVŠTĚVA U MODRÉ SKUPINY
Osmdesátka pedagogů se rozdělila do čtyř skupin – červená, modrá, žlutá a ředitelská. Ve stejném složení absolvují první tři moduly.
„Skupiny jsou promíchané, aby v žádné nebyla celá parta z jedné školy,“ vysvětlovala před chvílí Jana Udatná. „Jde nám, o to, aby si učitelé mohli vyměňovat zkušenosti. Aby se nebáli ve skupině otevřít, což se podaří lépe mezi neznámými lidmi, které neovlivňují vnitřní vazby školy. Tým se i se svým vedením sejde až na semináři v modulu D.“
Po stěnách místnosti, v níž se schází modrá skupina, jsou rozvěšené plakáty se záznamy, které učitelé zatím vytvořili. Lektorky Renata Ježková ze Střediska výchovné péče v Brně a Helena Adamusová z Pedagogicko-psychologické poradny v Břeclavi je seznamují s programem na nejbližší dvě hodiny. Co se jim vybaví, když se řekne šikana? Vytvořili by vlastní definici? Jak rozeznají obyčejné škádlení od prvopočátku šikany? V čem se učitelé nejčastěji dopouštějí omylů, kde chyb… Dvouhodinovka se rozjíždí. Učitelé se dělí na ještě menší skupinky, diskutují nad nadhozenými tématy, pořizují záznamy, aby s nimi pak seznámili ostatní… Je vidět, jak do obecných zkušeností prolínají ty vlastní.
„Přiznám se, že se mi sem moc nechtělo, jsem totiž k vzdělávání na tohle téma dost skeptický. Ale podlehl jsem kolektivní většině,“ přiznává RADEK MAŠÁT ze ZŠ v Měčíně. Zdejší plně organizovaná škola není velká, takže se školení účastní celý pedagogický sbor v čele s paní ředitelkou. Na čtyři pracovní dny, které projekt zabere, vyhlásilo vedení školy ředitelské volno. „Už teď jsem ale velice příjemně překvapen,“ dodává R. Mašát. „Byl to dobrý nápad, promýšlím si, co a jak budu moci využít.“ Se svým názorem není sám.
OHLASY Z PRVNÍCH SETKÁNÍ
Jak v Přerově, tak tady byly už první ohlasy vyloženě kladné, dověděla jsem se od lektorek i organizátorů. „Učitelé často přijíždějí s velkými otazníky,“ konstatuje J. Udatná. „Tím víc potěší, když se dovíte: ‚Mám 35 let pedagogické praxe, za ty roky jsem zažil spoustu vzdělávacích akcí, ale tohle mi opravdu k něčemu bude, nejsou to jen odsezené hodiny.‘ Praktika na vařené nudli neutáhnete. Nebo když na konci semináře uslyšíte: ‚Jsem moc ráda, že jsem sem musela‘.“
Ředitelka 28. ZŠ v Plzni PAVLA JEDLIČKOVÁ je v projektu podruhé. Do pilotního programu vstoupila po roce ve funkci ředitelky, teď jí organizátoři nabídli účast podruhé. „Kdyby nepovažovala semináře za užitečné, rozhodně by podruhé nepřišla, natož aby s sebou přivedla další učitele z pedagogického sboru 28. ZŠ,“ soudí Jana Udatná.
Odpověď P. Jedličkové přišla okamžitě. „Neváhala jsem. Jako ředitelka absolvuji školení podruhé, moje zástupkyně se ho před třemi lety zúčastnila (tehdy ještě jako učitelka, teď je v ředitelské skupině), ostatní jsou tady poprvé.“ V průběhu tří let, která ji dělí od účasti v pilotním programu, se v jejich škole mnohé změnilo. „Aby vládlo příznivé klima, musejí učitelé uznávat stejné principy. Společně vytvářejí pravidla a musí být srozuměni s jejich dodržováním. Snažila jsem se kolegy o tom přesvědčit, ale u všech to nešlo. Část pedagogického sboru se postupně vyměnila. Trvalo možná půl roku rok, než se situace stabilizovala. Začali jsme vytvářet spolupracující prostředí, komunikativní sborovnu. Teď už jsme jinde. Pokud se objeví problém, učitelé mohou kdykoli přijít a řešíme ho společně. Učitelé nečekají na názor vedení, sami navrhují řešení, což je úžasné.“
I vy jste se musela v něčem změnit?
„Určitě. Pro ředitele nejdůležitější umět přijmout kritiku. Myslíte si, že děláte věci dobře, a najednou se dovíte, že to tak vždycky být nemusí. S tím musí člověk bojovat, aby to přijal a nenechal se strhnout.“
K šikaně jsme se propracovaly z opačného konce.
„Nestabilní pedagogický sbor je pro šikanu ideálním prostředím, to mohu říci z vlastní zkušenosti. Teď se situace hodně uklidnila, ve škole je mnohem lepší pracovní klima jak pro učitele, tak pro žáky.“
Když jsme spolu mluvily podruhé, už měli její kolegové za sebou nejen první část vzdělávání, ale i výměnu názorů ve sborovně.
„Předtím někteří trochu remcali, nechtělo se jim obětovat kus víkendu. V pondělí ostatním líčili, jak to bylo fajn. Hodně věcí už sice děláme, ale přece jen ještě potřebujeme ledacos dopilovat. Dokonce jsem zaslechla reakci paní učitelky, která byla se mnou v pilotu, že by ráda přišla ještě jednou, aby si některé informace oprášila.“
LEKTORSKÉ ZKUŠENOSTI
Zajímalo mne, v čem dělají učitelé při vymezování šikany největší chyby.
„Nedokážou ji definovat, první informace bagatelizují. Že to je jen taková klukovina, později jsou překvapení,“ říká lektorka RENATA JEŽKOVÁ. „Velice důležité je, aby se naučili rozlišit nejen šikanu od škádlení, ale také kdo je oběť a kdo je agresor. Nemyslete si, není to vždycky jednoduché. Stejně významné je i rozpoznat, co ještě může vyřešit škola a kde už musí volat další odborníky.“
Další výraznou chybou školského terénu je podceňování pravidel. Těch, které si škola sama stanovila, v ideálním případě učitelé spolu s žáky. A teď je porušují nejen děti, ale – a to je horší - i dospělí.
Zajímavá pro mne byla informace, že za neřešenou šikanu může i vedení školy.
„V terénu se s tím setkáváme poměrně často. Učitelé dělají, co mohou, odvedou obrovský kus práce a ředitel je schopný případ úplně shodit ze stolu: Vždyť to jsou prkotiny! Hraje na renomé školy. Žáci smějí skoro všechno, hlavně aby s nimi neodešel normativ. Dokonce jsem zažila, že když si rodiče přišli stěžovat, že jejich syn dostal kvůli šikaně dvojku z chování, ředitel ji od stolu změnil na třídní důtku. Jsem rozčarovaná i t toho, jak se zlehčuje kyberšikana na facebooku. Přitom kořeny bývají v klimatu školy.“
DOMÁCÍ ÚKOLY PRO PEDAGOGY
Do příštího měsíce je dostali všichni, kdo se zúčastnili školení v modulu A – učitelé i vedení škol. Mají pozorovat klima své školy z hlediska nevhodných projevů a písemně je zpracovat. Důsledně každý sám, a neopisovat, aby názory a tedy i pohledy učitelů nebyly zkreslené.
„V modulu B budou na konkrétních případech modelovat přímé a nepřímé varovné signály pro šikanózní chování,“ vysvětluje R. Ježková.
Také jeden nezadaný domácí úkol bylo možné vystopovat. Vztahy ve sborovnách.
Z modré skupiny vzešel do té ředitelské vzkaz, který v určité obměněn zazněl i v dalších dvou: Nezapomínejte, že i vy jste vyšli z nás. Motivuje i obyčejné děkuji. Nevynechávejte nás při jednání s rodiči, při konfrontaci z nás nedělejte viníky.
„Překvapilo mne, že se nakonec učitelé v Plzni tak otevřeli. Čechům obvykle nějakou dobu trvám, než k sobě druhého pustí. Moravané mají v tomhle směru k sobě blíž.“
Ředitelská skupina odpověděla něco v tom smyslu: Podívejte se na sebe, a pak suďte!
A nezadaný domácí úkol pro učitele i ředitele byl na světě.
„Snažíme se informace mezi učiteli a ředitelskou skupinou předávat,“ říká Jana Udatná. „Samozřejmě velmi citlivě, aby bylo zachované bezpečné klima ve všech skupinách. Aby se jedni ani druzí nebáli říci, co opravdu cítí. Ale je důležité, aby své názory a pocity znali, i to se přece podepisuje na klimatu školy.“
PROSTŘEDÍ HRAJE
Učitelé to vědí, takže vybavení školy a její estetický dojem se snaží co nejvíc vylepšit. V nazdobených, čistých třídách se ani lumpárnám tolik nedaří. Přesto některé účastníky semináře překvapilo, v jak důstojném prostředí se vzdělávají.
„Podle našeho názoru si to učitelé zaslouží,“ konstatovala rezolutně KATEŘINA VÁGNEROVÁ z AISIS. „Být v hezkém prostředí, být opečováván přece není nic zavrženíhodného. Copak musí být v ubytovnách a psát poznámky na koleně? Považujeme za důležité, aby se učitelé cítili dobře, aby měli pro práci příjemné podmínky.“
Vzdělávání, které sdružení pro učitele léta organizuje, ze od začátku založené na prožitku. Proto je také učitelé tak oceňují. Žádné navrčené informace, nebo monotónně předčítaná skripta.
„Když učitelé něco prožijí nevlastní kůži, je do daleko účinnější. I ti, kteří mají vůči takovému stylu a priori averzi, najednou zjistí, že to vůbec není špatné. Ale musí si to vyzkoušet, tahle zkušenost je nepřenosná. Zvlášť, když je téma tak ožehavé jako šikana. Na povrch vyplouvají bolestivé, někdy až skandální případy. Ale my nechceme nikoho a nic skandalizovat, chceme pomáhat. Jak říká Ivana Šatrová, ředitelka Nadace O2: Není třeba dělat paniku, ale je čas nabídnout řešení.“
TEXT A FOTO JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ
