Média o MiŠ a šikaně

(Lidové noviny, 30. března 2010)


INSPIRACE

Poznat ji, umět ji řešit a nechtěně jí nepomáhat, to učí pedagogy projekt Minimalizace šikany

Když chceme změnit klima ve třídě, musíme začít u učitele. Právě on totiž pravidla chování ve třídě nastavuje. To je základní myšlenka projektu MIŠ – Minimalizace šikany, který se věnuje snižování šikany na školách.

Nejde snad o to, že by učitelé za šikanu přímo mohli. Někdy ale napětí ve třídě nevědomky nastartují a jejich nejčastějším prohřeškem je spíše podceňování celého problému. Právě učitel musí v horším případě se šikanou začít něco dělat, v tom lepším jí preventivně předcházet.

Jak na to, je obsahem projektu Minimalizace šikany. Na čtyřech dvoudenních seminářích se pedagogové vzdělávají v problematice šikany – teoreticky, zážitkově, prostřednictvím řízených diskusí. Postupně společně odhalují všechny úhly pohledu a boří některé mýty. Jednou z podmínek projektu je zapojení převážné části učitelského týmu školy, a to včetně vedení. Seminářů se ale účastní vždy více škol najednou, a tak jsou pracovní skupiny namíchány tak, aby si učitelé mohli navzájem vyměňovat zkušenosti. Na seminářích se naučí situaci rozumět, rozklíčovat ji a řešit. A třeba i tak, že si budou umět přiznat, že jim problém přerostl přes hlavu, a požádají o pomoc odborníka.


Může být i agresor nejistý?

V malém konferenčním sále pracují tři skupiny učitelů. Snaží se co nejpřesněji vystihnout povahu každého ze tří účastníků šikany – oběti, agresora a přihlížejícího. Co kartička, to vlastnost, na koberci se jich před každou skupinou hromadí už druhá desítka. O některých není třeba diskutovat, agresor je agresivní, oběť bývá bojácná, přihlížející je nejistý. Jak vlastností přibývá, začínají se objevovat duplicity. Agresor je chytrý, ale může být také velmi hloupý, takový může být ale i přihlížející nebo oběť.

Potom začne lektorka s vlastnostmi pracovat, agresivitu přesune od agresora k oběti. Může to tak být? Ale ano, shodují se učitelé, oběť může být po špatné zkušenosti agresivní, třeba doma nebo v jiném kolektivu. A může být agresor empatický? Učitelé se zase domlouvají – rozhodně ano, právě proto dokáže tak přesně zamířit na citlivá místa oběti.

Potom lektorka namátkou přesune část vlastností jednoho účastníka k účastníkovi druhému – je to možné, ptá se? Učitelé vždy chvíli diskutují, nakonec se pokaždé shodnou na tomtéž. Ano, vlastně i takoví mohou agresoři a oběti být.

„Naším cílem je přesvědčit učitele, že je vždy potřeba jít věcem pod povrch,“ vysvětluje lektorka Renata Vordová. A uvádí jednoduchý příklad. Ve třídě se perou dvě spolužačky o mobil. Pedagog přijde, přeruší potyčku a nařídí „agresorce“, aby mobil „oběti“ vrátila. Ta poslechne a domů odchází s poznámkou. Jenže skutečnost je trochu jiná. Domnělá „agresorka“ chtěla jen z mobilu vymazat nelichotivou fotografii, kterou „oběť“ plánovala vystavit na internetu. Jenže to už učitelka nezjistila. Kdo je tady vlastně oběť?


Přiznat si svůj podíl

Učitelé se tak v průběhu seminářů dozvědí – nejlepší ale je, když na to s pomocí lektorů přijdou sami –, že nemají podceňovat situaci, kdy sama oběť šikany celý konflikt zlehčuje. Často se tak totiž děje, a nejen kvůli strachu z agresorů, ale především proto, že každý si chce zachovat vlastní sebeúctu, a některé věci zkrátka nepřizná ani sám sobě.

Nebo si pedagog naopak musí přiznat, že oběť může být svým chováním a projevem protivná nejen spolužákům, ale někdy i učitelům. A i oni mohou v těchto chvílích šikanu nejen přehlédnout, ale nevhodnou poznámkou dokonce podpořit. Nebývá to příjemné zjištění, ale kdo si dokáže tyhle pravdy připustit, přibližuje se úspěšnému konci.

Pokud ale vůbec nějaký konec je, protože potrestáním agresora problém nikdy nekončí. Je třeba pracovat s celou třídou – a vlastně pořád. Není jednoduché vytvořit dobré klima třídy, ale pokud se to podaří, bude se v ní lépe dýchat dětem i učitelům.


Musí chtít všichni

„Náš seminář je ojedinělý v tom, že do něj nepřijímáme jednotlivce. Trváme na tom, že se kurzu musí účastnit podstatná část sboru včetně vedení školy. Se šikanou se dá bojovat pouze tam, kde se učitelé rozhodnou spolupracovat. To například na druhém stupni znamená nejen odučit svůj předmět a jít rychle pryč, ale během hodiny sledovat dynamiku skupiny, náladu ve třídě a o přestávkách potom o dětech spolu mluvit. Ne to staré – to ať si vyřeší kolega třídní,“ vysvětluje manažerka projektu Jana Udatná.

Učitelé, kteří seminář absolvují, jsou potom průkopníky zavedení systému na školách – předávají své zkušenosti a postupy ostatním kolegům. Přitom musejí mít jistou podporu vedení, proto je povinná účast ředitelů či jejich zástupců. Konečně, kdyby se ředitel seminářů nezúčastnil, byl by sám proti sobě. Pro šéfy je totiž připravena speciální ředitelská skupina, která se problematikou zabývá právě z pohledu jejich funkce.

Po čtyřech měsících, během nichž škola semináře absolvuje, přichází druhá část – návštěvy lektora ve školách. Na posledním semináři vytvářejí pedagogové každé školy – teď už zase společně – program prevence šikany, kterým se budou řídit. Po návratu do sborovny by měli o smyslu programu přesvědčit i ostatní pedagogy, s řešením problémů, které se v praxi vyskytnou, by potom měl pomáhat právě lektor. Každý z lektorů má na starosti „svou“ školu, s níž je nadále v kontaktu.

Kde si šikany všimnou a přiznají ji, tam s ní většinou i pracují První, co musí učitel, který se chce se šikanou vypořádat, dokázat, je přiznat si, že jeho třída nebo škola může mít problém. „Na každé škole můžete najít zárodky šikany. Hranice mezi pošťuchováním a šikanováním je velmi tenká a sami učitelé přiznávají, že mají často problém ji rozlišit,“ říká Jana Udatná.

Šikanu nazývá nemocí kolektivu. Dlouho se o ní nemluvilo a někde se o ní odmítají bavit dodnes. „Učitelé mají často pocit, že za všechno zodpovídají, a že když připustí, že u nich šikana je, připouští tím vlastní nekompetentnost. Tak to ale není, u šikany lze vysledovat celkem pět postupných stadií a od toho třetího čtvrtého se už pedagog bez asistence odborníka neobejde,“ vysvětluje.

Ředitelé škol se také někdy obávají, že ve chvíli, kdy by problém šikany veřejně přiznali, začnou rodiče se známým odkazem „tam dokonce řešili šikanu“ hlásit děti jinam. „Přitom je to přesně opačně, taková škola je právě schopná šikanu odhalit a tlumit,“ míní Jana Udatná.

Základní prevence šikany je mít žáky na očích, sledovat je, vědět a domlouvat se o nich. A od začátku s dětmi komunikovat o pravidlech, která mezi sebou dodržují. Dokonce i ve chvíli, kdy sama oběť říká, že to nic zas tak hrozného není, je třeba dát ostatním dětem jasně najevo, že takové chování je prostě nepřípustné. „Učitelům často říkáme: Když nenastavíte pravidla vy, nastaví je někdo jiný. A vy je pak nebudete znát.“ Pomůžeme vám nás zaplatit Občanské sdružení Aisis se projektu Minimalizace šikany věnuje pátým rokem. V prvních třech letech, kdy projekt proběhl pilotně na sedmnácti školách, ho plně financovala Nadace O2. V roce 2008 zorganizoval Aisis osvětovou sérii přednášek – a o projekt projevilo zájem 130 škol.

„Díky grantu získanému z Evropských sociálních fondů budeme moci v následujících třech letech nabídnout semináře asi šedesáti školám. Ale ani ostatní nemusí ztrácet naději. Kromě toho, že projekt organizujeme, nabízíme školám jako přidanou hodnotu své umění pomoci jim získat na účast na seminářích peníze i z jiných zdrojů,“ říká Kateřina Vágnerová z občanského sdružení Aisis.

Díky orientaci v grantové problematice i osvětě u zřizovatelů škol se tak do projektu mohou hlásit stále další pedagogické týmy. „Ale to nám nestačí,“ říká Vágnerová. „Šikana je obrovský problém, o kterém se stále málo mluví. O to, aby se o ní vědělo více, se nadále stará Nadace O2, která například nedávno financovala výzkum o kyberšikaně.“

***

A co rodiče? „Hlavně to, mami, nikomu neříkej!“ Rodič je citlivým účastníkem šikany. Technicky sice velmi vzdáleným, protože je v době konfliktů nejspíš v práci, citově ale jedním z nejangažovanějších. Také on potřebuje poradit a pomoci, jak problém řešit, na koho se ve škole obrátit, co po učitelích chtít, jak se chovat k vlastnímu dítěti. Třeba když ho prosí, ať nic nepodniká, nebo mu to spolužáci pořádně oplatí. Praktická příručka vycházející z praxe a zkušeností lektorů projektu vyšla pod názvem Minimalizace šikany v roce 2009 v nakladatelství Portál.


LENKA MARTINKOVÁ

Kam dál?

Kontakt

AISIS, o.s., Floriánské nám. 103, 27201, Kladno

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; tel.: 312245818

IČ: 67798853, DIČ: CZ67798853

 

Renata Vordová - garantka lektorského týmu - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
 
Milan Kotík - manažer programu - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., tel: 731191977
 
Monika Puchelová - produkce, fundraising - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., tel: 777335083
 
Zdeňka Andělová - vedoucí kanceláře - e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., tel: 777020738