Šikanu musí řešit celá sborovna |
|
(Učitelské noviny, 6.3.2007) O projektu Minimalizace šikany (MiS-www.minimalizacesikany.cz) jsme v našich novinách psali již několikrát. Naposledy jsme vás informovali o tom, že nyní probíhá druhá vlna projektu, kdy další skupina - tentokrát osmi základních škol - prochází sérií odborných seminářů. Již čtvrtý víkend od začátku školního roku věnovali kantoři tomu, aby se o tomto nešvaru sužujícím děti i dospělé dozvěděli co nejvíce. Po tři víkendy se zvláště učitelé z různých škol i jejich ředitelé scházeli v samostatných skupinách. Na posledním semináři byly však "sborovny" již pohromadě. NEJDE O ŘADOVÉ ŠKOLENÍ To, co jsem se již o projektu dozvěděl, na mě zatím působilo velice nadějně a důvěryhodně. Nejen, že ho vymyslel a od samého počátku garantuje náš nyní asi největší odborník na šikanu Michal Kolář, ale především nejde o jednorázovou akci. Myslím tím takovou aktivitu, při níž jsou učitelé zahlceni horou odborných pouček, ale jak tento masiv slézt, jim už nikdo neporadí. Z dostupných materiálů i z rozhovorů s účastníky první vlny MiŠ jsem navíc získal dojem, že s pedagogy se zde počítá jako se spolutvůrci. Specialisté s nimi totiž nejednají jako s neználky, kteří přiletěli z jakési podivné planety, na které se rozbujel zhoubný virus, za jehož šíření si vlastně mohou učitelé sami. Seminář, kam mě manažeři projektu pozvali, se konal v Unhošti u Prahy. Přijel jsem v sobotu ráno. Učitelské týmy tří škol si tu s lektory kurzu daly sraz už v pátek v podvečer. Hned po snídani, stejně jako včera, se každá skupina schází se svým lektorem. Namátkou si vybírám jedny ze dveří, na kterých visí cedule Základní škola Jablonec nad Nisou. Uprostřed místnosti upravuje podsaditý čtyřicátník kruh utvořený ze židlí. Jiří MALÉR pracuje jako zástupce ředitele v Dětském diagnostickém ústavu v Hradci Králové. Tento speciální pedagog, etoped a psychoterapeut stál u samého zrodu projektu MiŠ. "Kantoři jsou dnes zahlcováni různými vzdělávacími aktivitami. Přesto vidíme, že učitelé neberou tento kurz jen jako další obyčejné školení v pořadí. Myslím, že je to zejména tím, že se zde pedagogové setkávají s metodami práce, které doposud stále na pedagogických fakultách scházejí." MAGIE KRUHU Od pana Maléra jsem se dozvěděl, že jeho momentální snahou je učitele přimět k tomu, aby si zvykli na co možná nejužší spolupráci. Proto je vede k tomu, aby si uvědomovali své silné i slabé stránky, a zároveň měli na paměti, že každý člen týmu je velice důležitý, protože v týmu má svůj jedinečný úkol. "Včera jsme se zamýšleli nad vlastními projevy strachu. Myslím, že mnoho kantorů mi potvrdí skutečnost, že když se pouští do šetření nějaké šikany, zároveň při tom hrají roli jejich vlastní obavy a nejistota. Učitelé proto musejí získat zdravé sebevědomí, a to i na základě toho, že si uvědomí své silné stránky. Je potřebné, aby každý kantor věděl o tom, že kolegové o těchto jeho přednostech vědí." Na židle v kruhu mezitím dosedlo sedm učitelek a jeden velice mladý učitel. Nejdříve se lektor všech ptá na to, proč zrovna kruh. Odpovědi se jen sypou, pan Malér je proto jen shrnuje a doplňuje: "Kruh je důležitý při třídnických hodinách. Děti tak mají větší pocit sounáležitosti a žák, který hovoří o nějakém problému, se necítí být ostrakizován." Hry. Důležitý moment, který nejen pobaví, odlehčí atmosféru, ale podle lektora vhodné hry pomáhají vytvářet i pocit bezpečí. Mají se však vybírat jen takové hry, které nejsou soutěživé - nikoho neposilují, ani neoslabují. Následuje praktická ukázka. Z kruhu doposud samostatných článků se ve chvíli stává propojený had. Učitelé se proplétají jako jeden organismus a poplácávají se po zádech - provádějí vlastně jakousi legrační masáž. Svaly jim asi nijak zvlášť neuvolní, ale rozesmátou uvolněnou atmosféru nelze nevnímat... NEUVĚŘITELNÁ KAUZA Všechny skupiny se scházejí ve velkém sále. Promítačka na plátně vykreslila téma následujícího programu: Šikana. Žák SOU v současné době 18 let. Za chvíli jsem si měl zase jednou uvědomit, jak je ono známé rčení "nejneuvěřitelnější příběhy píše sám život" skutečně pravdivé. Hlavním bodem dopoledního programu se měla totiž za chvíli sát detailní prezentace případu skutečné šikany. Nic nebylo vymyšleno, nic upraveno. O to více zaráží zhoubné jednání mnohých aktérů příběhu i podivuhodná shoda okolností. Posuďte sami. Chlapec, říkejme mu Honza, od pěti let sám četl a vůbec se učil velmi rychle. Není tedy divu, že neunikl pozornosti školy při zápisu do první třídy. Učitelky navrhovaly, aby nastoupil hned do druhé třídy. Ředitelka nakonec přesvědčila rodiče k tomu, aby Honza školní docházku zahájil od druhého pololetí prvního ročníku. A byla to také ona, kdo ihned dává nového žáka ostatním dětem za vzor: "Nechodil s vámi a čte lip!" Nepřekvapí proto, že děti začnou na cvičenou opičku žárlit, a ze svého kolektivu ji vyloučí. Spolužáci jsou na Honzu zlí. Ten si začíná rodičům stěžovat na bolesti hlavy, břicha - má křeče, pomočuje se, objevují se noční děsy. Nikdo neví proč... Se vstupem do druhého ročníku přichází i nová třídní. Obraz génia je naráz rozmetán jako zlým kouzlem - učitelka je dokonce přesvědčena, že Honza patří do zvláštní školy. Jako důvod uvádí jeho špatné písmo, úpravu. Za to mu nadává a pohlavkuje ho. Rodiče stojí na její straně. Nakonec i škola přistoupí na "diagnózu" své učitelky a před přestupem na zvláštní školu Honzu s rodiči odkazuje do pedagogicko-psychologické poradny. A skutečná profesionální diagnóza? Honza je geniální, což potvrzuje IQ 154! Pouze se u něho objevují problémy v grafomotorice - dysgrafie. Specifické poruchy učení jsou způsobeny disharmonickým vývojem schopností. Honza tedy ve stávající škole zůstává a začíná na sebe upozorňovat. Dostává se tak do role třídního kašpárka a otloukánka. Následuje klasická, chce se mi bohužel dodat, běžná šikana, a to po celou dobu základní školní docházky: zastrašování, ničení věcí, vydírání kvůli penězům, fyzické útoky. Není divu, že bolesti hlavy a noční můry přetrvávají. Zdá se, že třídní učitelka se chce problémem zabývat, ale dopouští se typické chyby obvyklé pro diletantské řešení šikany: "Kdo tady ve třídě ubližuje Honzovi?" zeptá se před celou třídou. Nakládačka v šatnách je už jenom zákonitým důsledkem... A následuje otřepaná fráze: "Šikana na škole není, nikdy tu nebyla!" tvrdí ředitelka. PŘÍBĚH POKRAČUJE - DRUHÉ JEDNÁNÍ Právě uvedené by již bohatě stačilo jako vzorová kauza, avšak zatím jsme byli svědky dramatu, horor teprve přijde. Honzův prospěch kazí trojka z matematiky, přesto je pro mě překvapivé, že ho rodiče posílají na učiliště. Priorita: hlavně daleko od bydliště. Ale s tím je spojen i pobyt na internátě. Honza se tak dostává do prostředí, kde je šikana standardním zvykem, a to nejen mezi učni, ale i mezi vychovateli a mistry! Zdravotní problémy se prohlubují, původ modřin na těle Honza tají. Vrcholem je zánět žaludku, zhroucení a následná hospitalizace v nemocnici. Syn se svěří svému otci, ten však zcela nevěří: "Šikanu jsem na vojně zažil. Můj syn není slaboch a musí něco vydržet!" Přesto se po jednání s ředitelem učiliště rodiče rozhodují pro přestup na jinou školu. Vliv na to také mělo opět známé zaklínadlo: "Šikana na mé škole není a nikdy tu nebyla!" Honza se vrací do míst svého bydliště. Na novém učilišti jsou jeho bývalí spolužáci, kteří hned ostatní upozorňují na Honzovo stigma ze základní školy. Přesto mu ostatní nějaký čas dají pokoj... Honza se skamarádí s Lukášem. Ten byl na základní škole tím, kdo se šikany dopouštěl, nyní je naopak její obětí. Podle jeho bývalých učitelů byl závislý na drogách, agresivní, nevyzpytatelný - nečekaně napadal ostatní. Bylo mu doporučeno psychiatrické vyšetření, jemuž se vyhnul. Podivné spojenectví dvou outsiderů dlouho nevydrží. Lukáš ukradne Honzovi mobil a jeho navrácení spojuje s podmínkou spolupráce při pěstování marihuany. Následuje útok, při němž Lukáš Honzu zraní šroubovákem na noze. K tomu se přidávají i přepadení za účasti Lukášových romských kamarádů, kteří mu doslova dávají nůž na krk. Protože do telefonu vyhrožují i Honzově matce, rodiče se obracejí na policii a následuje soud. Rodiče agresora se s rodiči oběti pokoušejí dohodnout; po následné domluvě však jejich vstřícnost u soudu zneužijí proti Honzovi - to on je viník celého konfliktu! Teprve po soudu rodiče připustili, jak vážnou věcí šikana je... Po soudu se situace zhoršuje, Honza je nadále fyzicky šikanován, a to už i za účasti spolužáků. Je apatický, již nikomu nevěří, nechce, aby situaci kdokoliv řešil, zdravotní problémy se opět prohlubují, prospěch se zhoršuje... ZÁJEM ŘEDITELE JE KLÍČOVÝ Už fakta sama o osobě účastníky prezentace ohromila. K jejich naléhavosti však výrazně přispěla i RENATA JEŽKOVÁ z brněnského střediska výchovné péče, která celou kauzu podala velice přesvědčivě. Šikanou se zabývá už dvanáct let. Věřím, že podobně pracovně nasazené, energické a odhodlané ženy si se šikanou na našich školách dokáží poradit. Žádná pozdní lítost nad obětí, žádné omlouvání agresora, prostě zdravý věcný profesionální přístup. Řada doprovodných faktů a především zasvěcených komentářů k popsanému případu byla jistě pro naslouchající učitele cenným materiálem: "Nyní jsem zrovna řešila případ, kdy v jedné sedmé třídě měli pět agresorů. Rozdělili je do tří tříd a vzápětí neměli nemocnou jednu, ale všechny tyto třídy. Proč? Protože problém více neřešili. "Přesunutého agresora je potřeba dále sledovat a dávat pozor, jestli nenarušuje novou skupinu." Vraťme se ale ještě k Honzovu příběhu. Po společné přednášce totiž opět následovala práce ve skupinách. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se vypravil nyní do té, kterou vedla právě Renata Ježková, a to navíc se svou podobně energickou a odborně zdatnou kolegyní HELENOU ADAMUSOVOU z Pedagogicko-psychologické poradny v Břeclavi. V samostatné místnosti se tedy ještě pokračovalo v další debatě nad kauzou dne. Základní škola Strážnice vyslala na kurz dvanáctičlenný tým pedagogů, včetně tří učitelů, z nichž jeden je jejich ředitelem. Samozřejmě, že všichni sedíme v kruhu a paní učitelka naproti mně pokládá přesně tu otázku, jež mě celou přednášku svrběla na jazyku: "Jak je možné, že tak nadprůměrně inteligentní žák šel na střední odborné učiliště?" Obě lektorky vysvětlují, že prospěch se Honzovi postupně zhoršoval, ale především šlo o rozhodnutí manuálně orientovaných rodičů. Navíc Honza ztratil veškeré sebevědomí... "Klíčové je, jak se k šikaně staví vedení školy. Pokud vedení není přesvědčeno, že problém je potřeba řešit, pedagogický sbor nic nezmůže, l když se bude učitel snažit, bez podpory ředitele se situace neposune až tam, kam je potřeba," tvrdí Helena Adamusová. l proto si pak ještě zvlášť povídám s panem ředitelem strážnické školy. Už z kruhu bylo nade vší pochybnost patrné, že prevence šikany a její případné řešení ho upřímně zajímá. Atmosféra mezi celým týmem byla tak kolegiátní, že mi dalo docela zabrat, než jsem poznal, kdo je tady mezi učiteli šéf. "Kurz nám v mnohém otevřel oči a ve škole nám určitě nepomůže jen v otázce šikany. Jde zejména o práci s mezilidskými vztahy," říká PETR TOMEČEK, sedmatřicetiletý ředitel ZŠ Marie Kudeříkové a pokračuje: "l v naší škole máme projevy šikany, alespoň v počáteční fázi - nadávky, braní věcí, mírná fyzická agrese - někdy se tomu už šikana říká, někdy ještě ne, ale do škol takovéto chování nepatří! Projekt MiŠ je zatím nejlepší vzdělávací akcí pro učitele, kterou jsem poznal - kurz je intenzivní, dlouhodobý, může se ho najednou účastnit velká část pedagogického sboru." Po obědě se jednotlivé školní týmy pustily do intenzivní přípravy krizového scénáře proti šikaně. V práci na něm pak budou průběžně pokračovat i na svých školách. Autor: Lukáš Doubrava |
