Šikana a projekt Minimalizace šikany

Šikana - projekt Minimalizace šikany Šikana - projekt Minimalizace šikany

Nadace O2

Školy se musí naučit na šikanu správně reagovat

(12.12.2006 Mladá fronta DNES)


To, že se děti občas poperou, je normální. Ale jakmile běžné šarvátky přerostou v ubližování, je třeba zpozornět. “Učitelé se musí naučit na šikanu reagovat, nestačí, když ji dokážou rozeznat,” myslí si Milan Kotík, ředitel občanského sdružení Aisis, které vytvořilo projekt Minimalizace šikany. Učitelé mají znát stadia šikany, aby mohli při řešení použít odpovídající postup. Vyhnout by se měli hlavně konfrontaci mezi agresorem a obětí, mají chránit informační zdroje. Aby pedagogové dokázali s šikanou bojovat, musí podle Kotíka začít o svém zažitém přístupu k výuce přemýšlet. “Měli by si například uvědomit, že když někoho neustále chválí, mohou ho vystavit nebezpečí ze strany třídního kolektivu,” myslí si Kotík. Pokud pedagog příznaky odhalí, často reaguje tak, že si pozve obě strany “na kobereček” a vyptává se, co se přesně stalo. “Učitelé se tím dopouštějí chyby, postižené dítě se uzavře a viníkovi se posílí vědomí agrese,” tvrdí.

Jak poznat šikanu

Výzkumy také zjistily, že učitelé mají problém diagnostikovat správně situaci, která má příznaky šikany. Příčinou je, podle psychoterapeuta Michala Koláře, že nejsou v tomto směru systematicky vzděláváni na pedagogických fakultách. Šikana má několik stadií a učitel je musí dobře rozpoznat, aby zvolil správný postup k nápravě. Nejhorším, pátým stadiem je rozdělení kolektivu na dvě skupiny, kdy první má právo takřka na všechno a druhá nemůže nic. Vedoucí agresor mívá někdy důvěru učitelů, protože bývá inteligentní a nikdo by od něho projevy násilí nečekal. Ten  pak manipuluje celou společností.

V pokročilých stadiích bývá odhalení šikany pro učitele velice komplikované, spolupracovat by pak měli s odborníky. Podle ředitelky Institutu pedagogicko-psychologického poradenství Jany Zapletalové však dokážou učitelé velmi rychle poznat, když se ve třídě něco děje, a mohou proto reagovat dřív, než se problém dostane do závažného stadia. “Pedagogové pozorují děti v jejich přirozených podmínkách, vidí, jak se chovají mezi vrstevníky, někdy více než jejich rodiče. Ale je důležité, aby se naučili správně pracovat s příznaky problému,” myslí si Zapletalová.

 

Pokud se na šikanu přijde včas, existuje několik scénářů, jak ji řešit, základní postup zvládnou i proškolení učitelé. Nejdříve by se měli pečlivě vyptat informátorů, jak přesně k události došlo.

Pedagogové si mají citlivě promluvit s obětí a nalézt co nejvíc vhodných svědků, kteří nepatří ke skupině agresora. Všechny svědky by měl pedagogický sbor důsledně chránit, agresor a jeho kamarádi by neměli vůbec vědět, že se problém vyšetřuje, myslí si Kolář. Poté, co učitelé nasbírají dostatek informací, čeká je rozhovor s viníky a sestavení výchovné komise, která se bude zabývat následky šikany, přizvat by měli také rodiče.

Naučte se reagovat

Učitelé škol, které se projektu Minimalizace šikany účastní, jezdí na školení a vytvářejí si takzvaný krizový scénář, aby uměli na problém reagovat. Důležitá je také důvěra dětí a dostatečný prostor na to, aby mohly učitele o problému informovat. “Žáci mohou své obavy sdělit v třídnických hodinách, při rodinné výchově, mohou zajít ke školní psycholožce nebo napsat dopis a hodit jej do anonymní schránky důvěry,” popisuje příležitosti Marie Pojerová, ředitelka pražské základní školy Hanspaulka. Občas se i přesto stane, že se školáci bojí na učitelský sbor obrátit.

“Teď se zabýváme zpětně případem, kdy děti dříve šikanoval jeden spolužák, ale bály se ho, tak nikoho neinformovaly,” uvádí příklad Pojerová, podle které na škole k fyzické šikaně nedochází, objevují se spíše případy psychologického zastrašování slabších spolužáků, a to i u menších dětí.