Příběh o šikaně - Ondřej
Šikana je léčitelná
(Literární noviny, 20.2. 2006)
Sdružení AISIS patří v oblasti vzdělávání k těm viditelnějším. Mnohé jeho projekty přesahují školní lavice a pokoušejí se řešit širší sociální problémy - jako například MiŠ - Minimalizace šikany, která nyní slaví první narozeniny.
Než se MiŠ pustila do boje se šikanou, provedla výzkum současné situace. Jeho výsledky neponechávají nikoho na pochybách, že naše školy projekt potřebují. Pětina dětí je šikanována denně, dalších až čtyřicet procent jí trpí méně často, z nich každé desáté čelí fyzickým útokům a pětině ve svízelné situaci nikdo nepomohl. To jsou údaje příliš znepokojující, než abychom nad nimi jen pokrčili rameny jako nad nutným zlem dětského kolektivu. Za první rok realizace prošla projektem stovka pedagogů na deseti základních školách a výsledky dávají naději na snížení šikany až o čtyřicet procent. Dokonce se podařilo úplně vyřešit čtyři pokročilé případy.
Michal Kovář, který se šikanou zabývá už dlouhá léta, o ní mluví jako o nemoci, kterou se musejí naučit léčit především učitelé. Právě oni ji totiž mohou včas rozpoznat a provést potřebný zásah "pedagogické chirurgie". Zatím však většina učitelů neumí rozlišovat mezi počátečními a pokročilými stádii šikany a dopouští se závažných chyb při jejím řešení. Často volí rázné metody, které nikam nevedou; oblíbená je například konfrontace obětí a agresorů, při níž dochází k absurdní situaci, kdy sebevědomí agresoři přesvědčivě označí za původce všeho zla nejistou oběť. Setkání rodičů agresorů a jejich ratolestí s vedením školy zase zpravidla končívá tak, že se rodiče sjednotí proti "nespravedlivému" nařčení a s převahou na pedagogy útočí.
Při řešení šikany je třeba se naučit postupovat opatrně, promýšlet jednotlivé kroky jako v šachové partii, a také mít na paměti, že jsou jí zasaženi všichni účastníci. Psychické šrámy si do dalšího života odnáší jak agresor, tak přihlížející, kteří věděli, že je ve třídě někomu ubližováno a z nejrůznějších důvodů nepomohli. Všichni platí za podobné zážitky ztrátou iluzí o spravedlnosti, o tom, že porušuje-li někdo normy společnosti, nic se mu nestane, že zlo není potrestáno a oběť si vlastně za své utrpení může sama.
Počáteční stádia, ještě řešitelná samotnou školou, jsou ta, kdy třída ještě nepřevzala normy šikanování za své. Tragické je, když násilí jako normu přijmou všichni členové skupiny, kdy se stává takřka skupinovým programem a žáci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, přičemž jedni mají práva všechna a druzí žádná. Takovou situaci by měla umět každá škola rozpoznat, aby mohla začít včas spolupracovat s dalšími institucemi: se střediskem výchovné péče, kurátory, policií, nevládními organizacemi.
Pro prevenci je nesmírně důležité také celkové klima ve škole. I když i tady je na místě obezřetnost, protože v pozitivním prostředí jsou děti na projevy šikany zpravidla citlivější, takže v určité fázi můžeme mít paradoxně pocit, že je její výskyt dokonce četnější. Otevřenější vztahy však umožňují dozvědět se o šikaně dříve a účinněji ji léčit. Každá škola, která se snaží, aby do ní děti nechodily se strachem a úzkostí, dělá hodně proto, aby šikaně bránila. Ideální je, když panují dobré vztahy i mezi pedagogy, když si jsou schopni poskytovat navzájem zpětnou vazbu, zvládnout rivalitu a překonávat krize ve vzájemných vztazích.
Lenka Sedláková je redaktorkou Literárních novin, v nichž odpovídá za rubriku Téma.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-8 na straně 8.
