Příběh o šikaně - Ondřej
Nestačí přivřít oči
(Adam.cz, 21.2. 2006)
Ani si nevybavuji, kolikrát už mne v televizním zpravodajství zarazil podobný obrázek: poté, co došlo k tragické události v některé škole, zástupce vedení školy odmítá připustit, že se nejspíš už delší čas dělo něco nepatřičného. A pro jistotu pak ještě dodává něco ve smyslu "šikanu na naší škole určitě nemáme!" Jenže jak dokládají neúprosná čísla statistik, šikana je přítomna na většině škol. Jen se o ní nemluví. Řada na sobě nezávislých týmů došla různými metodami k poznání, že stav šikany v českých školách je horší, než kdokoli čekal. Přibližně 40% školáků okusilo, jaké je to být šikanován.
Protože šikana nezmizí tím, že přivřeme oči, ani že budeme tvrdit, že "u nás ji nemáme", rozhodlo se sdružení AISIS za podpory Nadace Eurotel projevy šikany zmírnit. Se začátkem školního roku 2005/2006 odstartoval tříletý projekt MiŠ. V první fázi jde o semináře pro pedagogy z vybraných škol (dosud vyškoleni zástupci devíti ZŠ). Takto odborně vybaveni vědomostmi připraví učitelé jakýsi plán boje se šikanou na své škole. V konečné fázi projektu by měl být připraven systém, který bude ozkoušený a použitelný v širším měřítku. Pochopitelně není snahou udělat z pedagogů odborníky na šikanu, ale připravit je na setkání s ní a poradit, jak si počínat.
Tak jako nezmizí šikana přivřením očí, nepromění se nějakým zázračným mávnutím proutku děti, které za sebou odpoledne zabouchnou dveře školy. Je tedy víc než pravděpodobné, že šikana může zkusit vystrkovat růžky v některém z oddílů či klubů. Proto se domnívám, že dostatečně poučeni o nebezpečí šikany a vyzbrojeni radami, jak s ní bojovat, by měli být i vedoucí. S orientací na rodičovskou veřejnost i na děti se počítá v závěrečné fázi projektu. Možná, že by bylo zajímavé pozvat některého z lektorů např. na podzimní CVVZ. Vždyť ti, kterých se problematika šikany bytostně dotýká, jsou možná i velmi blízko nás. Ale už v této chvíli najdete mnoho informací na webových stránkách - www.minimalizacesikany.cz. A pokud přesto budete mít nějaký špatně řešitelný problém, najdete kontakty na tvůrce projektu i na odbornou literaturu.
Jaký je rozdíl mezi škádlením a šikanováním?
"Vnitřní rozdíl je veliký. Jestliže svého kamaráda škádlím, tak očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale i pro něj. Ale když vidím, že to jako legraci nebere, že je zraněný, pak pocítím lítost a omluvím se mu. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje."
"Ještě bych měl doplnit jednu důležitou věc. Když někdo někoho škádlí a on mu jasně řekne, aby toho nechal, tak to musí respektovat. Jinak se jedná o porušování práva druhého člověka. A to má už k šikanování blízko. Naše práva končí tam, kde začínají práva druhého. Aby člověk dokázal tyto dva fenomény rozlišit v praxi, je potřeba, aby znal kromě jiného několik vrstev speciální teorie šikanování, měl zkušenosti s řešením násilí mezi vrstevníky a byl morálně inteligentní."
Michal Kolář, odborný garant projektu
Z postřehů účastníků projektu MiŠ - učitelů ZŠ:
Naučila/a jsem se, že…
- Šikana se musí řešit
- Je důležité naslouchat dětem a snažit se řešit i ten strašně malý problém, který je z mého hlediska nedůležitý
- Je třeba řešit šikanu "rychle", neodkládat!
- Je důležité si stále všímat atmosféry ve třídě a na škole
Změnil/a jsem názor na…
- Postup při zasahování proti šikaně
- To, že šikanovaná osoba je zkoušená, tichá, nevýrazná. Může to být i přesně naopak.
- Podceňování šikany
- Některé žáky, protože teď vím, co mohlo být důvodem jejich chování
Uvědomil/a jsem si že…
- Má práce má velký smysl (to už jsem ale věděla)
- Musíme "ochraňovat" nejen oběť, ale i agresora (snažit se mu pomoci)
- Se šikana v počátečním stádiu týká opravdu velkého množství žáků
- Prevence je základ
- Nebát se a nepodceňovat signály, které by mohly vést k šikaně
Statistiky šikanování na základních školách: horší, než se čekalo
V druhé polovině roku 2001 proběhl celonárodní výzkum výskytu šikanování na ZŠ. Šetření ukázalo, že je v ČR šikanováno přibližně 41% žáků (Havlínová-Kolář, 2001). Výsledek koresponduje s mezinárodním výzkumem, který provedli naši přední výzkumníci z oblasti zdravotnictví: Rážová, Czemy, Provazníková, Sovinová (1999). Prostřednictvím své metodiky zjistili, že obětí šikany se stává přibližně 36,8% žáků. Závěry těchto klíčových výzkumů zásadně posunuly k horšímu hranici našich původních odhadů. Prakticky to znamená, že školní šikanování, ať si to přiznáváme či nikoliv, je závažný celospolečenský problém, který by měl být neodkladně řešen.
Z dotazníkového šetření, které provedlo sdružení Aisis v roce 2005 vyplývá, že nejčastější formou šikany, kterou ve třídě zažívají více než dvě třetiny šikanovaných dětí je posmívání, pomluvy a nadávky. Fyzickou šikanou (fackování, kopání či rány pěstí) trpí nejméně každý desátý šikanovaný. 21 % dětí je šikanováno každý den, 25 % každý týden, 22 % zhruba jednou měsíčně a 31 % nejméně jednou za rok. Nejčastěji je agresor jeden (34 %) či dva (24 %). Častěji šikanují chlapci (68 %) než dívky (20 %). Šikana se vyskytuje jak ve třídě, tak i ve škole v obdobné míře. Ve čtvrtině případů šikanovanému pomohla třídní učitelka či kamarádi (shodně 25 %), pomoc rodičů přišla v 12 %. Bohužel v 21 % nepomohl nikdo. Šikanovaní žáci se nejčastěji svěřují kamarádům (45 %) a rodičům (39 %). Šetření provedené sdružením Aisis proběhlo na základních školách, odpovídalo 1358 žáků 5. - 8. ročníků.
MiŠ = minimalizace šikany
MiŠ je první projekt v České republice, který hledá systémový a celostátně použitelný lék na boj proti šikaně na školách. Název vychází z přesvědčení, že šikanu lze efektivně snižovat či omezovat. MIŠ iniciovala a financuje Nadace Eurotel, projekt byl zahájen 30. srpna 2005. Více na webových stránkách www.minimalizacesikany.cz
