Šikana je závažná nemoc vztahů ve skupině. Vzniká v kterékoli trvalé skupině, stejně jakékoli jiné onemocnění, Pokud není léčena, trvale poškozuje jak vztahy mezi členy skupiny, tak i samotné aktéry – agresory, oběti i pasívní většinu; na těle i na duši.
Šikana postihuje každoročně ve větší či menší míře 40% (!) školních dětí. O většině případů se nikdy nedozvíme, protože všichni aktéři se přirozeně snaží šikanu skrývat, vytěsnit, popřít. Bohužel k popírání dochází často i profesionálů – ředitelů a pedagogů. Často slyšíme ve školách tvrzení “Žádný program proti šikaně nepotřebujeme. U nás ve škole šikana není!!!” Je to stejně hloupá věta jako “Žádný penicilin nepotřebujeme. U nás ve škole chřipka není!!!” Škole, která za poslední dva roky neřešila jediný případ šikany a nemá o tom relevantní záznamy, se obloukem vyhněte! Je to důležitější než jestli mají ve třídě interaktivní tabuli, učí čtyři jazyky a po vyučování nabídnou zajímavý kroužek.
Pedagogové nejsou na vysokých školách připravováni rozpoznat projevy šikany, řešit prokázané případy, ale bohužel ani rozumět tomu, jaké principy a způsoby pedagogické práce působí preventivně proti vzniku šikany a které naopak šikanu katalyzují!
Systém podpory je nedostatečný. Střediska výchovné péče, které mají školám pomáhat se stabilizací skupin, kde došlo k závažnějším případům šikany (3-5 stupeň) nemají kapacitu na to, aby zvládli byť jediný závažnější případ v regionu. V některých krajích je situace lepší, někde je hůře, průměrně je však na 10.000 žáků je alokován jeden psycholog/etoped, který se intervencí ve skupinách zasažených šikanou zabývá.