O šikaně

  • $
  • O šikaně

Škola a šikana

Šikana je závažná nemoc vztahů ve skupině. Vzniká v kterékoli trvalé skupině, stejně jakékoli jiné onemocnění, Pokud není léčena, trvale poškozuje jak vztahy mezi členy skupiny, tak i samotné aktéry – agresory, oběti i pasívní většinu; na těle i na duši.

Šikana postihuje každoročně ve větší či menší míře 40% (!) školních dětí. O většině případů se nikdy nedozvíme, protože všichni aktéři se přirozeně snaží šikanu skrývat, vytěsnit, popřít. Bohužel k popírání dochází často i profesionálů – ředitelů a pedagogů. Často slyšíme ve školách tvrzení “Žádný program proti šikaně nepotřebujeme. U nás ve škole šikana není!!!” Je to stejně hloupá věta jako “Žádný penicilin nepotřebujeme. U nás ve škole chřipka není!!!” Škole, která za poslední dva roky neřešila jediný případ šikany a nemá o tom relevantní záznamy, se obloukem vyhněte! Je to důležitější než jestli mají ve třídě interaktivní tabuli, učí čtyři jazyky a po vyučování nabídnou zajímavý kroužek.

Pedagogové nejsou na vysokých školách připravováni rozpoznat projevy šikany, řešit prokázané případy, ale bohužel ani rozumět tomu, jaké principy a způsoby pedagogické práce působí preventivně proti vzniku šikany a které naopak šikanu katalyzují!

Systém podpory je nedostatečný. Střediska výchovné péče, které mají školám pomáhat se stabilizací skupin, kde došlo k závažnějším případům šikany (3-5 stupeň) nemají kapacitu na to, aby zvládli byť jediný závažnější případ v regionu. V některých krajích je situace lepší, někde je hůře, průměrně je však na 10.000 žáků je alokován jeden psycholog/etoped, který se intervencí ve skupinách zasažených šikanou zabývá.

Co je to šikana?

Chceme-li se zabývat problematikou šikany, je nutné si na samém začátku říct, co to šikana vlastně je a jak se pozná. Nabízíme Vám proto na úvod několik definic.

Za šikanování se považuje, když jeden nebo více žáků úmyslně a opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že vám někdo, komu se nemůžete ubránit, dělá, co je vám nepříjemné, co vás ponižuje, nebo to prostě bolí – strká do vás, nadává vám, schovává vám věci, bije vás. Ale může vám znepříjemňovat život i jinak, pomlouvá vás, intrikuje proti vám, navádí spolužáky, aby s vámi nemluvili a nevšímali si vás.
(Michal Kolář, Specifický program proti šikanování a násilí ve školách a školských zařízeních, Praha, MŠMT ČR, 2003, s. 89.)

Fenomén šikanování chápeme jako asymetrické, zpravidla opakované násilí mezi žáky. Konkrétněji a srozumitelněji to vyjádříme prostřednictvím následující definice: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně, týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi.
(Michal Kolář, Bolest šikanování, Praha, Portál 2001, s. 27.)

Pro praktické rozlišení vnějších projevů šikanování je užitečná trojdimenzionální „mapa“, podle které lze agresi členit na:

1. přímou a nepřímou
2. fyzickou a verbální
3. aktivní a pasivní

Kombinací těchto tří dimenzí vznikne osm druhů šikanování (viz následující tabulka). Díky této citlivé klasifikaci lze dobře postihnout odlišnosti u různých typů šikanování, například mezi dívkami a mezi chlapci, u týrání tělesně postižených dětí v běžné škole apod.

Osm druhů šikanování a příklady projevů

  • Fyzické aktivní přímé – Útočníci oběť věší, škrtí, kopou, fackují.
  • Fyzické aktivní nepřímé – Kápo pošle nohsledy, aby oběť zbili. Oběti jsou ničeny věci.
  • Fyzické pasivní přímé – Agresor nedovolí oběti, aby si sedla do lavice. (Fyzické bránění oběti v dosahování jejích cílů.)
  • Fyzicky pasivní nepřímé – Agresor odmítne oběť na její požádání pustit ze třídy na záchod.(Odmítnutí splnění požadavků.)
  • Verbální aktivní přímé – Nadávání, urážení, zesměšňování.
  • Verbální aktivní nepřímé – Rozšiřování pomluv. Patří sem ale i tzv. symbolická agrese, která může být vyjádřena v kresbách, básních apod.
  • Verbální pasivní přímé – Neodpovídání na pozdrav, na otázky apod.
  • Verbální pasivní nepřímé – Spolužáci se nezastanou oběti, je-li nespravedlivě obviněna z něčeho, co udělali její trýznit

Za významné vnější znaky šikanování považujeme:

  • záměrnost
  • pravidelné opakování
  • nepoměr sil
  • samoúčelnost agrese
  • oběť prožívá tzv. „legraci“ nepříjemně

Stádia šikanování

První stádium: zrod ostrakismu

Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním,pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod.
Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.

Druhé stádium: fyzická agrese a přitvrzování manipulace

V zátěžových situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako hromosvod. Spolužáci si na nich odreagovávají nepříjemné pocity například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem, nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Manipulace se přitvrzuje a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese.

Třetí stádium (klíčový moment): vytvoření jádra

Vytváří se skupina agresorů, „úderné jádro“. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“.

Čtvrté stádium: většina přijímá normy

Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získává neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. U členů „virem“ přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná vůdcům. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají při tom uspokojení

Páté stádium: totalita neboli dokonalá šikana

Násilí jako normu přijímají všichni členové třídy. Šikanování se stává skupinovým programem. Obrazně řečeno nastává éra „vykořisťování“. Žáci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, které jsem pro přehlednost označil jako „otrokáře“ a „otroky“. Jedni mají všechna práva, ti druzí nemají práva žádná.

Literatura:
KOLÁŘ,M. Skrytý svět šikanování. Praha: Portál, 1997.
KOLÁŘ,M. Vnitřní stádia šikanování. Znalost přeměny zdravé skupiny v nemocnou jako metodický předpoklad prevence. Mládež a společnost, 1996, č. 2, s. 3-15.
KOLÁŘ,M. Fenomén šikanování u dětí a mládeže. Metodický materiál PPPM UZ s.p. IPS, č.8, 1990.

Znaky šikanování

Příklady nepřímých a přímých znaků šikanování

Nepřímé (varovné) znaky šikanování např:

  • Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
  • Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
  • O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
    Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
  • Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
    Stává se uzavřeným.
  • Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
  • Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
    Zašpiněný nebo poškozený oděv.
  • Stále postrádá nějaké své věci.
  • Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
  • Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
  • Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.
  • Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.

POZN: (Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)

Přímé znaky šikanování mohou být např.:

  • Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou nebo „legrací“ zranitelný.
  • Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným nebo pohrdavým tónem.
  • Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu, nebo za něj platil.
  • Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem a skutečnost, že se jim podřizuje.
  • Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
  • Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
  • Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.

Rodiče žáků by si měli všímat především těchto možných příznaků šikanování:

  • Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
  • Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
  • Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
  • Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo).
  • Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu.
  • Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
  • Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
  • Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze sna, např. „Nechte mě!“
  • Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
  • Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
  • Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
  • Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
  • Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
  • Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma.
  • Dítě své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.).
  • Dítě se vyhýbá docházce do školy.
  • Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku.

(citováno podle Metodického pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení, č.j: 28 275/2000-22)

Kyberšikana

Kyberšikana a šikana spolu často souvisí – jedna může přerůstat v druhou. Přesto zde existují rozdíly – kyberšikana má svá specifická rizika.

  • Před kyberšikanou není úniku – před kyberšikanou tváří v tvář může oběť najít alespoň někde útočiště – doma na ni agresoři nemohou. Kyberšikana je však ohrožuje i zde.
  • Opakované zraňování – i jeden jediný útok se ve virtuálním prostřední stává opakovaným, trvalým. Stačí např. když agresor natočí oběť v ponižující situaci a video umístí do virtuálního prostoru – oběť se na ně může dívat opakovaně a znovu a znovu ji ponižuje. Navíc si ho může stáhnout kdokoli, poskytovatel serveru ho sice ze svých stránek smaže, ale dílo žije svým vlastním životem.
  • Šíře publika – to, co v reálném světě vidí jen několik lidí je v tom virtuálním přístupné neomezenému publiku. O to více může zraňovat.

Kyberšikana má i další specifika, která souvisí s tím, že se děje pomocí elektronických prostředků. Na rozdíl od šikany tedy více souvisí s věkem. Je to způsobena jednak větší elektronickou vybaveností u starších dětí, jednak tím, že starší děti jsou ve virtuální komunikaci zběhlejší. Dá se však předpokládat, že tyto rozdíly se budou do jisté míry stírat.