Matěj nikdy nepatřil k dětem v centru dění. Měl diagnostikovánu poruchu pozornosti s hyperaktivitou, a tak z důvodu svého chování neměl příliš dobré vztahy ani s vyučujícími.
K častému vyrušování, odmítání spolupráce a vtipkování na adresu všech ve třídě se v sedmé třídě přidaly také fyzické útoky na některé spolužáky a zejména na žáky z nižších ročníků. Téměř vždy, když byl na chodbě slyšet pláč nebo křik, byl někde blízko Matěj.
Matějova situace ve škole se zhoršovala úměrně tomu, kolikrát se popral s mladšími žáky. Po nějaké době se s ním už téměř nikdo ve třídě nebavil. Ostatní se o něm vyjadřovali jako a „bláznovi“, „vzteklounovi“, „provokatérovi“ a „srabovi“. Na vysvědčení se mu začaly objevovat dvojky z chování a jeho rodiče byli pravidelně zváni do školy.
V této době se Matěj začal více hlásit ke dvěma spolužákům, kteří měli ve třídě sice podobnou pozici jako on, ale lépe vycházeli s vyučujícími. Začal s nimi trávit i volný čas po vyučování a vždy je jmenoval jako své nejlepší kamarády.
V této třídě se postupem času vztahy mezi spolužáky zhoršovaly, a z toho důvodu bylo kontaktováno středisko výchovné péče. V rámci intervenčního programu vyšlo najevo, že Matěj, který se choval jako agresor, byl dlouhodobě v zoufalé pozici odmítaného žáka, který nebyl schopen využít lepších způsobů jak kontaktovat spolužáky, než byla cesta urážek a posmívání. Této situace využili jeho dva noví „rádoby kamarádi“, kteří jej v tomto chování nejprve podporovali a oceňovali ho za to, ale poměrně rychle na něm toto chování vyžadovali pod hrozbou vysmívání a fyzického ublížení. Matěj se tak snažil obstát alespoň před těmito dvěma chlapci, které vnímal jako jediné „kamarády“ ve třídě a zároveň se bál, že by jej odmítli a fyzicky mu ublížili, pokud by pro ně přestal dělat „špinavou práci“.