Při objasňování jednoho nevinně působícího poranění zaviněného nešikovností se náhodně objevily podezřelé okolnosti. Nápadný byl především strach a celkové napětí. Nový žák, který přišel z jiné školy, se prořekl, že se nejedná o nehodu. Při dalším vyšetřování překvapivě označil za hlavního viníka předsedu třídy.
Další diagnostika ukázala, že označený agresor má ve skupině mimořádnou moc. Panovala tu absolutní poslušnost k rozkazům, případně i jen naznačeným přáním tohoto kápa. Jeho verzi o “samozranění” spolužáka opakovala zpočátku nejen oběť, ale jako jeden muž i všichni spolužáci. Později se podařilo odborným postupem domluvené lhaní prolomit. Dva členové skupiny přiznali, že výpověď ostatních není pravdivá, a potvrdili výpověď nového žáka, že zranění způsobil “oblíbený” předseda. Odmítli však mluvit obšírněji. Naléhavě žádali, aby agresor nebyl potrestán, jinak dostane celá třída “nakládačku”.
Výpověď jednoho z nich: “Nesmíte ho vyhodit, jinak nás všechny hrozně zbijou jeho ,ranaři‘ z party.” Tentýž svědek svoji žádost o prominutí trestu agresorovi navíc zdůvodnil tím, že agresor je jeho kamarád. Na otázku, proč ho považuje za dobrého kamaráda, odpověděl: “Je s ním sranda, dělá různé vtipy.” Na otázku, jaké vtipy dělá, neodpověděl, nemohl si vzpomenout. Nakonec se podařilo získat důležitého svědka. Navázal jsem kontakt s bývalým žákem, který před časem bez udání důvodů odešel. Byla to dřívější oběť. Teprve tento chlapec prolomil hradbu mlčení a částečně odhalil pravdu o podivuhodném druhém životě předsedy třídy.
Od počátku studia tento solidní student přezdívaný “Továrník” šikanoval některé spolužáky. Alespoň třikrát během roku pořádal “velké divadelní představení”. Se dvěma kamarády zvanými “Pravá ruka” a “Levá ruka” si vybrali oběť, kterou pro pobavení celé třídy ponižovali, zesměšňovali a nakonec mlátili. Většina třídy se vděčně smála. Situace byly rozehrávány o to poutavěji, oč pestřejší byly role protagonistů. “Pravá ruka” například musela poslouchat na slovo, zatímco “Levá ruka” mohla mít k příkazu připomínky.
Hoch, který byl původně obětí, dále vypověděl, že agresor na něm vymáhal peníze “originálním” způsobem, zřejmě odkoukaným z gangsterských filmů. Dva vykonavatelé vůle velkého vůdce, již zmínění “Pravá a Levá ruka” oběť surově bili. Strkali ji, fackovali a nakonec ji na zemi kopali. A předseda třídy se v tuto chvíli zachoval jako lidumil – nabídl oběti ochranu za úplatek 100 Kč. Chlapec pomoc přijal, později se mu to však v hlavě rozleželo a peníze nechtěl dát. Jenže šikana je neúprosná – vyhrožování a mlácení pokračovalo. Oběť týrání nevydržela a ze školy odešla.
V tomto případě jsme však projednávali a řešili pouze zranění spolužáka v obličeji, které bylo prokázáno. Agresor ho pod tíhou důkazů velmi pružně přiznal. Příčiny napadení však “oblíbený” předseda obrátil v neprospěch oběti. Ta ho údajně napadla, když ji žádal, aby mu vrátila peníze.
Zajímavé bylo, že na výchovné jednání přišlo několik pedagogů, aby agresora chránili před vyloučením a dokázali, že je to všecko omyl. Upozorňovali na jeho dobré výsledky. Vyprávěli o jeho zásluhách a dobrých skutcích. Jakmile jsem prokázal fakta, interpretovali potom zranění spolužáka jako klukovinu mezi kamarády. Požadovali minimální potrestání.
(Šikanování nebylo možné v této etapě vyšetřování dokázat. Později se to však podařilo. Prokázala se i existence party “ranařů”, se kterou chodil tento “slušný” chlapec bít osmáky do vedlejší školy.)
Zdroj:
Michal Kolář, Bolest šikanování, Praha, Portál, 2005, s. 63